Nebezpečí požáru ! Samozhášivé plasty v přístrojích.

Plasty se převážně skládají z uhlíku a vodíku, a proto mají vysoký podíl termické energie. Zde přijde tepelná využitelnost plastů k dobru, obrátí-li se ale v případný požár, je tomu naopak. Tedy, nejsou všechny plasty ve stejné míře hořlavé. Jednoduše strukturované plasty jako PE a PP jsou chemicky stavěny jako produkty minerálních olejů (minerálních vosků) a analogicky též dobře hořlavé. Složitější plasty s vyšší chemickou vazbou jsou naproti tomu méně hořlavé.

Charakteristická hodnota pro hořlavost je limitní kyslíkové číslo LOI. Toto je velmi názorný ukazatel. Je to obsah kyslíku ve vzduchu v procentech, kterého je potřeba, aby plast hořel. Normální obsah kyslíku ve vzduchu je 21 %. Plasty s LOI menším než 21 % hoří velmi lehce, jako například polyetylen (LOI = 17 %). Na opačném konci se nachází PTFE (LOI = 95 %), který je pokládám za téměř nehořlavý. Polyamidy se nacházejí v oblasti od 21 % do 25 % a tudíž v určité míře jíž jako samozhášivé.

V rámci polymerní skupiny vede stejné chemické složení k principiálně podobné hořlavosti. Nicméně rozdílné stupně hořlavosti vznikají na základě samozhášivých přísad. Budou přitom dvě místa vzniku. Za prvé se může hořlavost plastické hmoty sama snížit, např. tím, že se nasadí proti exotermnímu procesu hoření (tvořící teplo) endotermní proces hoření (přijímající teplo). Výrazně efektivnější jsou ale aditiva, která izolují při vysokých teplotách plyny a vytěsní kyslík z ohniska požáru, takže požár je již v zárodku uhašen.

Protipožární přísady nejsou pouze výhodou. To dříve popsané nastavení samozhášivosti se může při větším požáru projevit také naprosto negativně na dění. Proto musí být nasazení samozhášivých plastů dobře promyšleno. V elektropřístrojích je případ jasný. Oblasti, ve kterých mohou vznikat zkraty, musí být proti požáru chráněny. Rozhodující jsou při tom kritéria jako napětí a proudové zatížení, doba provozu  a zda se děje provoz pod dohledem nebo bez dohledu.

Díly, které se nacházejí ve větší vzdálenosti od zápalných zdrojů, by neměly být opatřeny samozhášivými aditivy, protože efekt je nejistý a nevýhody při požáru převažují. V takovém případě, když oheň má jinou příčinu a rozšíří se na plastové díly, bude se právě kvůli aditivům tvořit velké množství toxických kouřových plynů, než u těch, které nejsou proti ohni chráněny, aniž by aditiva samozhášení dále se rozšiřující oheň mohla ještě zastavit.

Pro obzvlášť kritické oblasti platí ještě další měřítka, která se nesoustředí jen na to, jak může být zamezeno vznícení ohně, ale co se po vznícení v dalším průběhu stane. Směrodatnými kritérii jsou pak vznikající kouř a toxické spaliny v uzavřených prostorách. V tomto případě jsou ve výhodě plasty, které jsou inherentně nehořlavé, tudíž samy na základě chemického složení. Například polyeterimid (PEI). Čistý materiál (100 % bez přísad) vykazuje limitní kyslíkové číslo 47 % a splňuje tím téměř všechny protipožární normy, taktéž co se týče hustoty a toxicity kouře v uzavřených prostorách jako letadlo a železnice.